"To je Kryl? Ten je ale malej!" zahučelo v davu. Na balkon vstoupil muž, který nějak neladil s obrazem, který si o něm za jeho dvacetileté nepřítomnosti publikum vytvořilo. Když bylo Karlu Krylovi pět let, komunistická bojůvka rozmlátila krumpáči tiskárnu, ve které jeho otec i děd s láskou dávali podobu českým knihám. Karty byly rozdány a Krylova rodina žádné eso nedržela.

Na otce zbyla jen práce v hutích a na Karla nálepka dítěte z buržoazní rodiny. Nakonec byl rád, že se dostal na střední keramickou školu v Bechyni - obor užitá keramika. Právě tady složil svou první písničku. "Potkal jsem svou tchyni na mostě v Bechyni, vítr jí rozfoukal drdol." Po maturitě by byl rád studoval na Umprum, ale umístěnka jej postavila před praktičtější úkol - vyrábět záchodové mísy v teplické keramičce.

Mezi výpaly si krátil čas alespoň modelováním plastik ze šamotu. Večery ale patřily divadlu - tomu malému a ještě menšímu. Písničky jako Anděl nebo Tráva slyšelo poprvé právě teplické publikum. Za přáteli a za muzikou se později odstěhoval do Olomouce a pak do Ostravy.

Nahrával už v rozhlase, ale jeho hvězda do závratných výšin nestoupala. Na skutečnou popularitu si musel počkat. Počkat, než se to, co on chtěl a mohl zpívat, protnulo s tím, co lidé chtěli a potřebovali slyšet. A tento okamžik přišel brzy. Na vojně sloužil jako kreslič protivzdušné obrany státu, a tak poznal, že letecký provoz na srpnové noční obloze je něco velmi podezřelého.

Brzy věděl, že se nemýlil. Ráno pospíchal do Ostravy. Ve vlaku napsal "Bratříčka", svou píseň-samoznak, a ještě ten den ji v rozhlase nahrál. Najednou nevěděl, kam dříve skočit. Zabydlel se na Houpačce, populárním hudebním pořadu, který moderoval Jiří Černý.

Ten měl také velkou zásluhu na tom, že ještě na jaře 1969 Panton stačil vydat čtrnáct Krylových písní na desce. Šrouby se ale utahovaly. Pořadatelé rušili koncerty, nahrávací frekvence odpadaly. Na začátku podzimu 1969 odjel Karel Kryl na festival do Německa s tím, že bude pryč dva tři týdny. Když si ale sečetl své nálezy a ztráty za poslední rok, k českému hraničnímu přechodu se už nevrátil.

To jediné, co svým posluchačům zanechal, bylo elpíčko Bratříčku, zavírej vrátka. Desku, která nebyla na prodej, desku, se kterou se majitel chlubil jen těm nejbližším přátelům. V Německu Karel Kryl zaklepal na dveře Svobodné Evropy. Čtrnáct let tu byl veden jako stálý spolupracovník placený od odvysílané minuty. Až v roce 1983 získal normální pracovní smlouvu.

Musel však dostát i povinnostem sportovního redaktora. Do rozhlasových análů se dostala jeho věta: "Domácí mají převahu, ale hosté více ze hry." Krylovou domácí půdou ale po léta byly jeho hudební padesátiminutovky. Mnoho Čechů si už nedokázalo představit nedělní odpoledne bez boje s rušičkami. Natáčeli antény a kroutili knoflíky na přijímačích tak dlouho, než konečně bylo Krylovým slovům a písničkám rozumět.

Do vlasti se Karel Kryl vrátil v listopadu 1989. Vlastně nepřijel dělat revoluci, ale pohřbít maminku. I tak prožil nejšťastnější týden svého života. Jen jednoho litoval, že na balkonu Melantrichu zazpíval hymnu společně s Karlem Gottem (či spíše, že Karel Gott zazpíval hymnu s ním).

Najednou ale jako by se s ním nepočítalo. Žil politikou a považoval se i za novináře, ale málokdo chtěl od něj víc než jeho písničky, pokud možno ty staré. Ztratil nepřítele, či lépe řečeno, jeho nepřítel se rozptýlil, a tak Karel Kryl střílel kolem sebe často naslepo.

Kdosi řekl, že Karel Kryl byl první obětí sametové revoluce. Jiní to formulovali ostřeji: "Karel Kryl zblbnul." V jeho jednání po listopadu ale není nic, co by nevycházelo z jeho jednání dřívějšího. V posledních letech žil dvojí život. V Německu si užíval poklidného manželství se svou druhou ženou Marlen, v Čechách se po hlavě vrhal do předem ztracených bojů a nekonečných diskusí.

Osudným se mu stal kupodivu ten klid. Během procházky se svou manželkou dostal srdeční záchvat a brzy nato zemřel. Bylo mu necelých padesát let. Poslední nahrávky před odjezdem do exilu pořídil ve vinohradském divadle.

"Co řeknou ty dámy, co sedí tu s kukátky, tehdy až o pravdě zakážou hrát? Vím, budou zas ochotně poslouchat pohádky, o tom že pravdy je třeba se bát," zpíval pro hru Jak mordovali Ardena. S těmito texty už zdejší publikum konfrontováno nebylo. Až o pětadvacet let později, v den, kdy Karel Kryl zemřel, se velkému andělovi nad průčelím divadla samo od sebe zlomilo křídlo. Musel být nahrazen kopií, protože už nebylo nikoho, kdo by mu zdarma ukoval nové z mosazné nábojnice.

Karel Kryl vlastními slovy:

• "Já neprovokuju. Chraň Bože! Jenom reaguju na věci okolo. A to, že jsem dnes osočován a řazen do všelijakých škatulek, je důsledkem skutečnosti, že jsem zbořil vlastní mýtus."
• "Všechny mé texty jsou o lásce nebo o postrádání lásky. Od toho se všechno odvíjí. Láska je stav duše. Něco jiného je, když člověk vzplane poprvé, jinak ji vidí táta a máma s dětmi a jinak staří lidé v takzvaném prázdném hnízdě. Láska je slovo a slova jsou ošidná."
• "Když jsem se vrátil do Československa a lidé v halách zpívali moje refrény, pochopil jsem najednou, že je chápou jinak než já. To je problém dvou lidí, kteří na sebe hovoří přes skleněnou stěnu, takže to vlastně jsou dva monology."
• "Já a Dylan? Nesmysl! Cohena mám velice rád, ale ani z něho jsem nečerpal. Mé zdroje jsou lidová píseň a francouzský šanson v podání Becauda, Aznavoura a Edith Piaf. Já začínal v divadle a odtud pramení má posedlost formou. Moje hra, to je dvanáct akordů, víc jsem se jich nenaučil."

  (Citáty jsou vybrány z jednoho z posledních rozhovorů Karla Kryla. Vyšel v měsíčníku Melodie v dubnu 1994.)